Pokračování fotograficky laděného pokusu o cestopis bude trochu
více vysokohorské. Popisuje náročný výstup na Krippenstein a odměnu
v podobě výhledu na masiv Dachstein. A končí více než jedním
výškovým kilometrem sestupu zpět k městečku Obertraun.
Jdeme nahoru
Pár kilometrů po břehu jezera za Hallstattem se nachází městečko
Obertraun. A na jeho okraji začíná lanová dráha na vrchol
Krippenstein s mezizastávkou u turisticky atraktivních
dachsteinských jeskyní. Při ranním plánování jsme naznali, že jeskyně
máme v Čechách taky a bude tedy mnohem lepší vyjet až na Krippenstein
a podniknout tam okružní vysokohorskou tůru. U dolní stanice lanovky
jsme však zjistili, že lanovka je v provozu pouze k jeskynním a
zbytek je „under construction“. Pokladní sice říkala
cosi o náhradní lanovce, která jezdí asi kilometr dále, ale je prý
malá a čeká se dlouho na odvoz. Navíc slovo „náhradní“ ve mě
ještě více prohloubilo vrozenou nedůvěru ke všemu co jezdí po lanu ve
významné výšce nad zemí.
A tak rozhodnutí bylo jasné – tříminutovou adrenalinovou
jízdou vysoko na šiškami nejvyšších smrků jsme vyjeli k jeskyním a
odtud dále na vrchol jsme se plahočili pěšky. Cesta byla namáhavá, ale
poměrně zajímavá. Zpočátku výstupu jsme byly kryti vysokými štíty
před nepříjemným slunkem a stoupali jsme plynule nahoru (někde
v těchto místech Adélka poznamenala filosofickou myšlenku ve smyslu
„to je super, jak postupně pomalu ukrajujeme ty metry, až konečně
dojdeme na ten vrchol“). A jak řekla, tak se také stalo. Po dvou
hodinách jsme vysupěli na širokou okružní cestu (ano, přesně tu, kterou
jsme měli původně v plánu), odkud už to byl na Krippenstein jenom skok
(mno, nakonec zhruba padesát minut). Během skoku Adélka ztropila mírný
poplach, když málem zašlápla černého hada (fakt nevím, co to bylo).
Naštěstí vše dobře dopadlo a oba aktéři mohli odejít po svých.
Za občasného focení a obdivování masivu Dachstein, který se vyloupnul
za kopcem, jsme vystoupili na Krippenstein a zase kousek sestoupili
k místní turistické atrakci, vtipně po německy nazvanou Five
fingers. Pět prstů, které nápadně připomínají skákadla, se tyčí
ze skály nad propast nad jezerem. Pocit teda nic moc, ale výhled úžasné.
Myslím, že fotky budou dostatečně výmluvné.
A jdeme dolů
O zpáteční cestě jsme vedli sáhodlouhé debaty zejména
s ohledem na černé mraky nad Dachsteinem. Nakonec jsme se rozhodli pro
sestup svépomocí druhou stranou, který trochu zpestříme mírnou zacházkou
k horskému jezírku. (Měli jsme zpáteční lístek na lanovku, ale
přece nejsme másla, abychom šli zpátky stejně, když můžeme jít delší
zato horší cestou… – takže jsme Rakušanům zasponzorovali
lanovku).
Cesta k jezírkům vedla nelehkým terénem a kromě čučení na
balvany na cestě jsme zvládli i přerývanou anglicko německou
konverzaci s milou rakouskou rodinkou. Jezírko v trávě bylo po
moři balvanů docela příjemným osvěžením pro oči a od jezírka to už
byl jenom kousek ke stanici lanovky (těch stanic je tam nějak moc, případné
vážné zájemce o skutečnou polohu stanice odkazuji do mapy). A od
stanice už pouze prudce dolů, nejčastěji po místní sjezdovce. Díky mapě
jsme naštěstí nezabloudili a za neustálého stěžování našich kloubů
jsme sestoupili až k zaparkovanému autu.
A na závěr malá poznámka k rakouskému turistickému značení
– zatímco na některých cestách to skoro vypadá, jako by někdo
kreslil přerušovanou červenobílou čáru, na jiných není mnohdy ani
máznuto – a přitom turisti zhýčkaní značením v České
republice by nejraději uvítali rozumný kompromis.
Odkazy
Související články