V této rubrice si zřejmě budu vybíjet své občasné nutkání svěřit se se svým názorem na určitý film, knihu nebo hudební album. Předem varuji, že recenze (dá-li se tomu tak říkat) zde budou poměrně subjektivní záležitost.
Před časem jsem na Virtuální skladiště psal recenzi na Miévillovu prvotinu Král Krysa a to ve mně probudilo vzpomínky na první setkání s ním – román Nádraží Perdido. Recenzi na Perdido jsem psal v roce 2004 na ScifiWorld a přetiskuju ji i zde (stejný osud bude v nejbližších dnech čekat i další pro mě přelomové scifi, jejichž hodnocení jsem již dříve sepsal…přeci jen, není nad to, mít všechny pohromadě)
Originální! To je asi první co musí každého napadnout při čtení této knihy. Nový Krobuzon, megalopole na soutoku dvou řek, špinavé, vlhké, temné a zrádné město je svědkem hrůzyplného děje. Atmosféra, do které nás hned zpočátku Mieville uvrhne je nepopsatelně ponurá, temná a přitom svým způsobem nádherná. Do jisté míry připomíná Mašinu zázraků od Sterlinga a Gibsona – město dávící se špínou, přikryté temným, smogem nasyceným nebem. Ale zatímco se Mašina zázraků odehrává v podstatě v Londýně, Nový Krobuzon je nový svět se vším všudy. Žánrově se jedná o dost těžko zařaditelnou knihu, ale asi nejblíže k tomu bude všeobecně přijímané označení fantasy cyberpunk.
Řeka se klikatí a stáčí k městu. To se náhle přede mnou tyčí, vyraženo do obzoru. Jeho světlo se do okolních skalnatých kopců rozlévá jako krev v podlitině. Jeho špinavé věže září. Jsem ponížen. Jsem přinucen vzdávat úctu této jedinečné bytosti, která vznikla z naplavenin na soutoku dvou řek. Je to ohromný zdroj znečištění, puchu, ječící siréna. Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje…
Od počátku jsme nemilosrdně vržení do děje, do špíny metropole. Nevíme co nás čeká, zběsile se chytáme známých věcí, abychom posléze zjistili, že Nový Krobuzon je úplně jiný než cokoliv nám známého. Pomalu odkrýváme specifika jednotlivých čvrtí města obývaných lidmi i příslušníky jiných (a dosti podivných) ras. Vše se odehrává s naprostou samozřejmostí, vše do sebe zapadá a my zpočátku čteme s otevřenou pusou, snažíme se zařadit Nový Krobuzon do určitého nám známého světa nebo času. Snažíme se propojit náznaky do celku, avšak stále jsme mimo, stále tápeme. Až najednou nás město pohltí svou hrůznou nádherou, komplexností a sílou fantasie, kterou do něj Mieville vložil.
Ocitáme se mimo realitu, vítejte v Novém Krobuzonu. Nepřeberné množství originálních nápadů nám bere dech. V rychlosti se seznámíme s hlavním hrdinou Izákem van der Grimnebulinem a jeho milenkou, cheprijkou Lin. Celou první třetinu knihy se dále protloukáme Novým Krobuzonem, snažíme se pochopit mechanismy jeho fungování, jeho atmosférou a jeho podivnosti. A když konečně máme pocit, že alespoň zhruba víme, kde se nacházíme, začne se něco dít. Zjistíme, že předchozích dvěstě stránek není v knize zbůhdarma, ale že připravují perfektní půdu pro právě se rozbíhající děj.
Izák v průběhu svých vědeckých experimentů pomohl na svět něčemu velkému, něčemu strašnému a hrůzyplnému. Krobuzon se noří do ještě větší temnoty. Nikdo neví odkud se berou noční můry, psychický teror, všichni jsou zděšení a čekají na spásu. Ale zázraky však neexistují ani v Novém Krobuzonu. Za pomoci více či méně fantastických stvoření se Izák snaží napravit co způsobil. Avšak vlk je již vypuštěn z klece… a zahnat ho zpět si vyžádá nemalé fyzické a psychické oběti. Každý bude poznamenán a nikdo si neuchrání chladnou hlavu.
Ačkoli má kniha šestset stránek, téměř v ní nenajdeme hluchá místa. Chvíli před koncem se sice děj stává podle mě trochu rozvleklým, avšak v závěru opět graduje. Konec je takový všelijaký. Jakoby se Mieville bál zkazit knížku sladkým happyendem nebo tragickým koncem. A tak pečlivě připravovaná atmosféra poněkud vyšumí. I přesto této knize opravdu sluší přívlastky jako strhující, originální, úžasný, ohromující – „návnady“ na obálce knihy tentokrát nelžou.
Nádraží Perdido je pro mě prostě přelomová kniha. Neznámé prostředí a nepřeberné množství originálních a zajímavých nápadů. Atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. A Miévillův nezaměnitelný styl.
Další pokračování (Jizva i Železná rada) využívaly a rozšiřovaly Nádraží Perdido a při zachování toho nejlepšího přinášely nové nápady. Každopádně prvotnímu oslnění novým světem a novému prostředí se již nic nevyrovnalo a subjektivně mi další díly připadaly slabší. Zejména asi proto, že když si člověk zvykne na Miévillův styl a rozmanitý Nový Krobuzon, začne více vnímat poněkud plytký děj, který pokračováním trochu ubírá na čitelnosti.
Komentáře jsou uzavřeny
Zadejte výraz pro vyhledávání