V této rubrice si zřejmě budu vybíjet své občasné nutkání svěřit se se svým názorem na určitý film, knihu nebo hudební album. Předem varuji, že recenze (dá-li se tomu tak říkat) zde budou poměrně subjektivní záležitost.
Mám rád filmy, které ve mě zanechají silné pocity. Mám rád filmy, které mají silnou atmosféru a při jejichž sledování nevnímám nic z okolního světa. A „Životy těch druhých“ je bezesporu jeden z takových filmů.
Z prvním záběrem filmu se ocitáme téměř dvacet let v minulosti, v polovině osmdesátých let. NDR je prolezlá tajnou policií Stasi a mnoho lidí žije ve strachu. Georg Dreyman je úspěšným dramatikem, který je režimem oblíben a je všeobecně pokládán za dobrého a loajálního soudruha. Avšak až do doby, než se ministr kultury Bruno Hempf zamiluje do jeho přítelkyně, herečky Christy-Marie Sieland. V tom okamžiku se Dreyman stává nepohodlným a je nutné jej v tichosti odstranit. Je nutné jej zkompromitovat.
Aniž by kapitán Greg Wiesler měl tušení o pravém účelu obvinění proti Dreymanovi, rozjíždí sledovací akci s odhodláním najít jakýkoliv kompromitující moment. Okolnosti se však postupně mění. Wiesler zjišťuje pravdu o vztahu ministra kultury a mladé herečky a jeho ideály o čistotě režimu se postupně rozplývají. Z tvrdého zastánce režimu se během několika dní sledování mileneckého páru stává jejich skrytým přítelem.
Právě tento přerod Wieslera ze zapřísáhlého a loajálního příslušníka Stasi na obyčejného občana je ústředním motivem filmu. Zatímco jiné filmy či romány popisující totalitní režimy útočí na diváka různě surovým zdůrazněním bezmocnosti jedince, Životy těch druhých přichází s hledáním lidskosti za tvrdou skořápkou příslušníků státní policie. Ne že by se tento film bezmocností nezabýval, ale dle mého názoru jej nechává v pozadí děje a věnuje se právě Wieslerovi. Je to právě on, kdo žije životem druhých, aby zaplnil prázdnotu ve svém životě. Dříve žil pro režim, věřil v jeho ideály a věřil, že opravdu zasahuje proti nepřátelům státu. Avšak postupně odkrývá prohnilost a prospěchářství ve státních strukturách a prohlédne, že skutečný život je někde jinde. Někde tam venku, v bytech obyčejných lidí, které dosud pomáhal usvědčovat.
Pocity však v divákovi vytváří nejen dějová linka filmu, ale v tomto případě hlavně jeho atmosféra. Chladná, sterilní prázdnota režimu v kontrastu s barevným světem umělců, kteří si užívají života v rámci přísných mantinelů. Dobová atmosféra je dokreslena každičkým detailem v každém filmovém políčku – od architektury, vybavení bytu, oblečení, automobilů až po barevné ladění filmu. Zajímavé je, že film se rozjíždí poměrně pomalu a vlastně se po celou dobu nijak nerozjede, nezrychlí. Drží se stále svého pomalého tempa vyprávění, kterým však diváka vtahuje čím dál hlouběji do děje. Nepřímo tak odkazuje na neodvratný fakt, že mlýny státní policie melou pomalu, ale jistě – není kam spěchat, je třeba jen udržovat občany ve strachu.
Na závěr již není co dodat. Na nejlepší Evropský film minulého roku jsme šli víceméně na jistotu a musím říct, že nezklamal.
Komentáře jsou uzavřeny
Zadejte výraz pro vyhledávání