Sergej Lukjaněnko - Šerá Hlídka

Kniha se drží klasického (a snad i osvědčeného) schématu známého z předchozích dílů – tři zdánlivě nesouvisející avšak vnitřně provázané příběhy – každý z nich má svou vlastní zápletku i závěr, ale až ten třetí udělá finální tečku za celou knihou.

Děj se točí kolem tajemné knihy Fuaran – legendami opředeného artefaktu, který podle pověstí dokáže proměnit člověka v Jiného.
Ještě větší prostor než v Denní hlídce je dán inkvizici. Denní a noční hlídka výjimečně stojí na stejné straně barikády a spojují své síly pro nalezení knihy Fuaran. Nezbytné filosofující a přemýšlivé části knihy se tak přestávají točit kolem rozdílu životního přístupu Světlých a Temných, ale zabývají se samotnou podstatou Jiných a jejich úlohou v lidské společnosti. Anton už neřeší rozdíly mezi Temnými a Světlými, ale snaží se nalézt smysl a důvod existence Jiných. Postupně pro něj ztrácí rozdíl mezi Světlými a Temnými význam, stejně tak věčné intriky a souboje mezi oběma hlídkami mu připadají malicherné. Spíše se snaží najít sám sebe a své místo ve světě Jiných. Do toho všeho se přidávají ještě úvahy o komunismu a sociálních experimentech, ale naštěstí jich není mnoho.

V předchozích dílech jsem rozdíl mezi jednotlivými příběhy moc nevnímal, nicméně v Šeré hlídce vyniká podle mě druhý příběh daleko nad ostatní. Ani ne tak stylistickou vytříbeností, jako věcí, kterou prostě musím označit jako zábavnost. Druhý příběh Šeré hlídky měl nejlepší záplatku, nejdramatičtější děj a byl tak trochu tajemný a mystický. Setkání se starou vědmou, jejíž síly mohou být netušené, a otevřený magický souboj s ní byla pro mě nejchytlavější část knihy. Třetí příběh a samotné rozuzlení proti tomu působí trochu jako chudý příbuzný. Zejména v porovnání s překvapivými avšak logickými konci v obou předchozích dílech (nicméně ze solidarity k těm, kdo knihu ještě nečetli se o něm raději nebudu více rozepisovat.).

Stejně jako v minulém díle používá Lukjaněnko v knize texty písní (zřejmě populárních) ruských hudebních skupin. A musím říct, že jsem se je naučil přeskakovat, protože jejich význam pro děj je téměř nulový a uměleckou hodnotou mě taky nepřesvědčují (zřejmě proto, že ruská hudební scéna je pro mě zcela neznámý pojem). Docela by mě zajímalo, proč Lukjaněnko používá hudební texty v takovém množství.

A celkový verdikt? Opět slušně odvedené spisovatelské řemeslo, které už ale v žádném případě nevyráží dech novými nápady. Vlastně nepřináší téměř nic nového a Lukjaněnko pouze rozvíjí témata z předchozích dílů. Stále si však udržuje nadprůměrnou zábavnost (zvláště ve druhém příběhu), která je pro mě hlavním důvodem, proč i třetí díl série o Jiných doporučit jako dobré prázdninové čtení.

Recenze jinde

• recenze na Fantasy Planet – podařená recenze sice trochu odporuje tomu, co píšu tady (považuje Šerou hlídku za nejlepší knihu celé série), ale co člověk, to názor, že;-). Pokud bysme to brali čistě řemeslně, tak má autor recenze možná pravdu, avšak pro mě hraje velkou roli originalita a nové nápady. Právě ty mě při čtení prvního dílu nadchli a proto pro mě asi první díl už zůstane tím nejlepším….

Související články

• Joanne K. Rowlingová - Harry Potter and the Half-Blood Prince (Harry Potter a princ dvojí krve)
• China Miéville - Un Lun Dun
• Bruce Sterling, William Gibson - Mašina Zázraků
• China Miéville - Nádraží Perdido
• Sergej Lukjaněnko - Denní hlídka
• Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka
• China Miéville - Král Krysa
• Labyrint - Kate Mosse